HODINA STRACHU

Hodina strachu

ač jsem již několik let nevložil žádný nový příspěvek ke svému příběhu a ani dnes se to tak nemělo původně stát, přesto se to stalo, že otevírám textový editor a začínám ťukat, abych se snad alespoň do zítřka, nebo třeba do pátku v písmenkách vydýchal a vypsal z dnešního ranního šoku...

 

Samo sebou čtu všechny příspěvky našich dopisovatelů na osudy.cz, samo s sebou velmi intenzivně sleduji všechny rozhovory v našem diskusním fóru, k tomu všemu se snažím vylepšovat funkce našich webových stránek (jde mi to opravdu bez pomoci kohokoli na stará programátorská kolena dosti ztuha) také se snažím napravit si život ve svém/jeho příjímání a také bohužel občas podlehnu nějaké větší, či menší zdravotní komplikaci a samo s sebou je moje první otázka v hlavě: „může to souviset s tou mrchou?"...

Nějak se mi sešlo od nového roku:

  • velmi silná chřipka, která mne uložila do postele na poctivých 14 dnů a
  • pak dalších 14 dnů jsem nabíral sílu, ale asi tak
  • za týden se mi objevila rychle nastupující bolest (cca během 10-ti hodin jsem byl rozhodnutý jet na pohotovost) vlevo od pupíku směrem k tříslu

 

 

 

Bolest byla podivná a po rakovině lymfatických cest hnedka prosahávám třísla. Také jsem hledal kýlu, ale nic jsem nehmatal. Na pohotovosti si mne po sonu/ultrazvuku (ono toho moc neukáže co se břicha týká) chtěli nechat ležet v nemocnici, že mi hrozí eventuální protržení tlustého střeva. Po pravdě v nemocnici, kde jsem si proležel několik měsíců a s vědomím, že jde hlavně o klid na lůžku a pobírání antibiotik, se mi zůstat nechtělo. K velkému nejprve údivu mladého lékaře na ambulantní pohotovosti (který si na přesvědčování pozval i sloužícího primáře oddělení) a následnému jeho pak chlapeckému výroku netaktního medika „no mně do Vašeho zdraví nic není, je to Vaše tělo" jsem podepsal revers a hurá domů na kutě. Antibiotika mohu baštit doma a pohodu na lůžku tu mám také. Vím, že to byl ale přeci jenom trochu risk a i kousek vlastní nezodpovědnosti. Naštěstí se však bolest začala do tří dnů ohraničovat. Ale můj praktický lékař mne hlava nehlava přesto poslal na vyšetření tlustého střeva. Prý se to má udělat především v době, kdy mám tu bolest, pak by se už nic nenašlo. (Hledal jsem si totiž předtím výmluvu, jak ten konečníkový zážitek oddálit Smile)

Kolonoskopie naštěstí nic neobjevila. To „na štěstí" ale jak mi všichni dobře víme je velmi relativní. „Na štěstí" v tomto případě znamená, že tlusté střevo je v pořádku. Odkud ale pochází ta bolest a proč se tu vzala??? Kýla to také není, tak co tam mám??? Honilo se mi to hlavou ale vlastně nakonec „jen" asi tak 10 dnů, než jsem dobral antibiotika, která onu záhadu vyřešila.

 

Jako řádný pacient se svým průběhem onemocnění jsem zasílán každým rokem na specializované vyšetření na Homolku do PET Centra (PET=pozitronová emisní tomografie) a právě krátce po zvládnutí chřipky a následné bolesti v podbřišku jsem na toto vyšetření jel. Dnes v úterý 7. dubna 2009 to bylo přesně 14 dnů od vyšetření. Onen PET najde kdejaký malinký shluk té potvory ať už je ta mrcha, kde chce, a ať už nás něco bolí nebo ji vůbec nevnímáme. Já byl na PETu již po jedenácté - ano myslím si, že patřím mezi rekordmany Wink

Jsem ale zbabělec. Když se provede scan těla, z pravidla do týdne odborníci z PET Centra odešlou jimi přečtené výsledky objednávajícímu lékaři. Pak by si člověk (tedy já pacient) měl zavolat svému lékaři a zeptat se na výsledek. A toho já se nějak nevím, jestli bojím, ale prostě se mi to safra safra moc nechce volat si pro zprávu. (O mne se stará super úžasný lékař doktor Vítek z ÚHKT a když jsem mu již minule říkal, že se mi volat nechtělo, tak mněl trefnou odpověď: „na špatné zprávy je času dost".) I doma manželce říkám, když mi to v hlavě začne spínat, že:".. tak asi dneska to sepsali, nebo to už poslali, tak to tak zítra nebo po zítří bude u mého doktora, ... no a kdyby to bylo špatné, tak si ještě jeden dva dny a pak bude konzílium a pak by se mohli ozvat, ale když se mi neozvou do 3 týdnů, tak je všechno v pořádku". Pak se začnu zabývat otázkou, že třeba měl můj lékař dovolenou a že obálku třeba ještě neotevřeli. A dnes jsem si uvědomil, že na můj poslední PET mne objednávala zastupující lékařka z ÚHKT, čímž se mi v hlavě opět vytvořila nová úvahová smyčka o třeba „zbloudilém výsledku vyšetření" - což je nepravděpodobné. No ale prostě v hlavě mi to cvrká jak to zná každý, kdo něco takového prožil. Není to panika, ale je to důstojný respekt k očekávání příští situace. Jak jemně větřící svišť ve vánku na louce v očekávání vjemů, které mohou ovlivnit příští vteřiny. Po víkendu se u mne opět začala objevovat bolest na onom místě v břiše a já si tak říkám, že ty jarní práce už budu muset zvolnit. (... je to ale motor do života, když vidíte, jak se ta semínka zvedají z hlíny, jak proměňují pustou tmavou půdu bez pohybu v cosi živé, co se dere na svět, zvedá se to, vytváří lístky a je to svěží plné zelené jasné čisté barvy....) Bohužel se ta mrška bolest jaksi nehýbe „sem" ani „tam" a mrška jedna, prostě tam je. Po mých 22 chemoterpiích (například týdenní chemoterapii před transplantací počítám jako 1, tedy jako jednu z 22) je tělo při svém věku (43) dosti rozharašené a asi je trochu „háklivka". 

 

A DNES MI VOLALI - když jsem po probuzení zapnul telefon, tak jsem měl jakési nahrávky v hlasové schránce. Změnil jsem operátora, takže mi nechodí výpis o čísle, které mi volalo, ale mám zde jen nahrávku z onoho záznamníku. Ta volání byla celkem 3. Vyslechl jsem si pozorně každou z nahrávek, protože jsem ale neslyšel žádný hlas do telefonu, poslouchal jsem zvuky prostředí. Bylo to jasné „Alenko, nech to tam, já to potom odnesu" zaznělo v mobilu. Byl to ženský hlas. Pak nějaké cinknutí. „Takhle přesně cinkají nějaké zdravotnické zkumavky" jsem si hnedka vybavil a stahovalo se mi v těle i mysli všechno. Další nahrávka opět bez hlasu volajícího, ale o to s přesnějším zvukem prostředí vydávala jasný důkaz, že se jedná o prostředí někde v čekárně nějaké nemocnice. Začala tak moje opravdová „hodina strachu". Hned jsem v hlavě začal spřádat svůj život od poslední transplantace, hned jsem více ucítil onu bolest v podbřišku, hned se mi rozbušilo srdce, stáhlo hrdlo a byl jsem v napětí. „Co bude teď?" „Co dál?" „Kde jsem udělal do prkýnka chybu?" „To mne zase moje starosti dostaly do problému?" „To jsem zase nezvládl ten druhý život a novou šanci?" „Už šanci nedostanu?" „Je to jenom výstraha, nebo to je již naposled?"  Trvalo to pár minut, ale bylo to tady a bylo to tady zase jako dřív. Všechny nepříjemnosti, které nám ničí psychiku a tím i zdravé tělo, všechno i myšlenka na moje nové teprve 4 měsíce trvající manželství. Myšlenka na to, že si tahle ženská už nezaslouží, jako ta první, aby se starala o chcípáka. Že jsem chtěl žít znovu, konečně mám partenrku, která mne pomáhá a neničí, konečně semnou začaly i když s obtížema komunikovat obě děti z prvního manželství, konečně jsem se přehoupnul i přes další problémy, které (nechť laskavý čtenář promine) nemohu zvěřejňovat. Najednou, když už bych trochu přeci jenom mohl jít svou cestou (smysl je jen v pomoci jiným (tak jak to mohu, tak to dělám těma počítačema) jiné smyslu nemá) dostávám STOP!?  Proč? Tfuj, jdu si udělat kafe a sednu si na balkón...

Najednou mi zvoní mobil. Šlehnu po něm pohledem, ale je to Danča, manželka. „Uf" tak si odfrknu, „není to nemocnice ÚHKT"... ALE oni mi zavolají určitě, když tolikrát už dnes (asi oni volali). Dušička byla malá, ale mohl jsem se alespoň vypovídat. Danča ale měla nejen rozum, ale pro mne náboj, bych našel sílu a zavolal jsem sám na ÚHKT. Tak jsem jí to slíbil a že ji hnedka zavolám do práce zpět. Nevím, jak kdo z onkologických pacientů má štěstí na lékaře? Já to štěstí měl a našel jsem mezi těmi co používají titul MUDr ještě Ty, kterým se Bohužel onen titul „slušný, poctivý, vnímavý, vlídný, moudrý, vstřícný...atd" před ani za jméno nepíše. Jsou to OPRAVDOVÍ LÉKAŘI, téměř jako z pohádky, kteří Vám třeba jako doktor Vítek z ÚHKT dají hnedka při první návštěvě číslo svého mobilního telefonu. TAK JSEM DNESKA ZAVOLAL PŘÍMO a bez servítků s přímou otázkou, zda došly výsledky a jaké jsou a zda mi dnes z ÚHKT nevolali? Odpověď: „NEVOLALI". Úúúúúúúúúúúúffffff, tak mi dneska Nevolali, to je dobře. Ale pan doktor říkal, že se ještě ke zprávě nedostal. „A brouk v hlavě zůstává". Uvědomil jsem si, že mne objednávala zastupující lékařka, tudíž výsledek mohl přijít k ní. I ona může mít dovolenou atd atp.... ALE DNES ŽIJU!!!!! Huráááááá Smile

Hnedka jsem to volal manželce a břímě těžkých myšlenek spadlo, alespoň pro dnešek. Alespoň dnes „Jsem ještě v remisi" jak lehce názvem navazuji na jedno z našich diskusních témat na fóru na osudy.cz .... (... a kdo to vlastně  dneska volal? Byla to moje matka. Špatně slyší a tak si nevšimla, že mám hlasovou schránku a nahrávala jen zvuky prostředí. A bylo to skutečně prostředí z nemocnice, neb krom jiných těžkých nemocí (nádor na ledvině, srdce) má také cukrovku a dnes byla na odběru krve..... )

 

Co dodat závěrem? Ráno zítra zase zapnu telefon, zase si před tím budu říkat „proč a z čeho mám tu bolest v břiše?", pak určitě pojedu za svým praktickým lékařem (kterému jsem dnes již psal mailík - a on mi odpověděl, abych se raději zastavil) a budu dál v tom napětí, které pokud uplyne pár týdnů přejde do klidu, „KDYŽ MI NEZAVOLAJÍ...."

 

Tak mi nevolejte!

Ještě není můj čas, ještě musím žít !!!!

 


 Honza

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.